Poznámka k ukázkové větě, ne druhá kapitola

Na kartičce je uveden příklad věty. Poznámka vedle ní je jen krátký vzkaz na okraji, ne druhá kapitola. Napsal jsem poznámky, které byly delší než ta věta, a pak jsem je z kartičky vymazal, protože to vypadalo jako práce. Kartičky zůstanou stručné, pokud je poznámka jen nápovědou. „Sloveso na konci.“ „ch, ne sch.“ „Včerejší cena.“ Víc tam být nemusí.

DeutschSprechen ukazuje větu. Poznámka je pro to jedno místo, kde zakopneš. Ne pro celou gramatiku.

Co smí být na kartičce

Slovo, které ti připomíná, ne poučuje. Místo ve větě, kde se to zadrhává. Hlaska. Číslo, které si pletete. Pokud už pravidlo ve větě vyslovíte správně, poznámku nepotřebujete. Smažte ji, jakmile tam už jen tak stojí. Jinak si poznámku přečteš a větu neřekneš. Příkladová věta je cvičení. Poznámka je mnemotechnická pomůcka a pomůcky se odstraňují, jakmile máš cestu v malíku.

Vlastní kartičky: nejdřív věta, nahlas, pak poznámka, pokud je to nutné. Ne naopak. Kdo začne vysvětlením, skončí s vysvětlením a bez řeči.

Co už tam nepíšu

Překlad ještě jednou. Ten už je na kartičce, v jazyce, který sis pro ni vybral. Tři synonyma. Odkaz na kapitolu. Omluva. Kartičky s poznámkami k slohu se stávají dokumenty. Dokumenty nikdo neopakuje v intervalech SRS. „Ještě jednou“ nebo „to už znám“ se pak stává cvičením ve čtení. „To už znám“ platí, když jsi větu vyslovil nahlas, ne když jsi poznámku pochopil.

Zůstat v hromádce neviditelný

Poznámka se při opakování smí na chvíli mihnout. Nesmí být samotným obsahem. Pokud si všimneš, že čteš jen poznámku, příště ji zakryj a řekni příkladovou větu bez ní. Pokud to nejde, kartička ještě není osvojená. Zpátky do intervalu. Jeden den, tři, sedm. Do archivu až tehdy, když máš větu v malíku i bez poznámky.

Osm karet večer, z toho dvě nahlas a bez pohledu na lístek. Ostatní mohou mít nápovědu. Tak zůstane poznámka nástrojem a nestane se berličkou pro celý balíček.

Takto se věty vážou na slova: Přidat slovo. Proč je věta hlasitější než seznam: cvičit nahlas.

Jeden řádek

Příklad věty běžné délky, kterou bys řekl. Poznámka ve třech, čtyřech slovech, nebo vůbec žádná. Kartičky, které takhle vypadají, neodstraníš z únavy. Vyslovíš je. To je jediný účel lístku na okraji: že jednou chybí a věta přesto zůstane.

Pokud je poznámka delší než věta, zkrať ji na jedno slovo. Dnes, ne až někdy. „Protože vzadu.“ To stačí. Zbytek si můžeš dočíst v Kılavuz, pokud si tu formu opravdu už nepamatuješ. Vysvětlení na kartičce nemá co dělat. Měl jsem karty, jejichž poznámka byla polovičním dialogem. Ty jsem nikdy nevyslovil. Přečetl jsem si je a z pocitu viny jsem je smazal. Pocit viny není odstup. Od té doby, co je poznámka krátká, nejprve vyslovím příkladovou větu a dívám se jen tehdy, když se zvuk zvrtne. Jeden pohled, jedno slovo, ještě jednou nahlas. Pak další kartička. Osm kusů. Dvě bez jakékoli poznámky, jako zkouška. Když ty dvě vyjdou, byl lístek na okraji opravdu malý. Když nevyjdou, kartička zůstane ve stohu. Poznámka se neprodlužuje. Věta se zkracuje, dokud to nevyjde. Tři slova na okraji, nebo žádné. Příkladová věta je základem večera. Poznámka může chybět. Věta ne.

DeutschSprechen dává příkladové větě prostor. Poznámka zůstává na okraji, krátká, a nakonec zmizí. Věta zůstává.